Přesně tak to vypadalo v úterý. Předpokladem byla návštěva kroužku Lesohrátky v Chýnově. Ráno jsme jako vždy dobíhali autobus. Modlitby byly vyslyšeny a autobus přijel poloprázdný. Co si budem, s dvojkočárem se ne vždy vejdeme. Obzvlášť, když zrovna chytneme školní spoj nebo jede více kočárků a řidič nás nechce vzít všechny. To jsou pak dohady, kdo přišel dřív a kdo více spěchá. Ještěže jezdí MHD tak často.
Drandíme si autobusem a blížíme se již na nádraží. V tom mi přijde zpráva o zrušení dnešní lekce kroužku z důvodu akutního nástupu nemoci. Přemýšlím, co teď. Jízdenky na vlak jsem měla koupeny už od večera a zpět domů se nám nechtělo.
Přesto jsme nasedli do vlaku s mou velkou špetkou úzkosti z vlaků. Abych byla upřímná, vlakem jsem se skauty procestovala republiku, ale se dvěma velmi aktivními dětmi, které nemají problém utíkat každý na opačnou stranu perónu, je cestování vlakem krapet víc stresující.
Dostala jsem perfektní nápad…
co kdybychom došli domů pěšky? Času jsme měli poměrně dost a nechtělo se mi 2 hodiny čekání na vlak zpět trávit na malém hřišti nebo chodit lesem bez cíle, protože tak nějak vypadá náš běžný výlet s dětmi. Chtělo to více dobrodrůža. Zvlášť, když já – princezna na sedadle spolujezdce – jsem konečně překonala všechny strachy s dětmi jet hromadnou dopravou.
Čekalo nás zhruba 15 kilometrů, což není kdejaká dlouhá štreka. Cesta vedla městem, kolem rušné silnice a skoro 3 hodiny chůze lesem.
První povinná zastávka?
Přece sváča a houpačky na hřišti. Po trase jsme prošli i místy, kde bylo vidět, jak moc prospěla městu stavba nového obchvatu. Mapy nás vedly přes alej, která na mapě vypadala dobře. Jen na mapě… Kvalitně podmáčená a rozježděná cesta (rozuměj – louka) byla jedinou možností, jak se dostat dál. Přeskakovala jsem za kočárem po suchých trsech trávy, jako by voda byla láva. Jen s tím rozdílem, že jsem před sebou tlačila 40 kg těžký kočár a láva byla velmi reálné tekuté bahno. Což se samozřejmě mým běžeckým botám s velkými větracími otvory nelíbilo.
Na vedlejší silničce vedoucí do lesa si synátor rozpomněl, že by se tu mohlo dobře jet na odrážedle. Jenže.. To bych ty odrážedla s sebou musela vzít, což mě předtím nenapadlo, neb jsme jeli původně jen na chvíli k lesu. 🙃
Po 20 minutách diskuze (= jeho křiku, který zaručeně museli slyšet všichni až v Táboře), jsme nasadili tempo. Drncání kočáru obě děti poslalo do hladiny Théta a já mohla svůj nervový systém, za zpěvu ptáků, uklidnit též. Což zapříčinilo jedno zabloudění a chůzi na autopilota, ze kterého jsem se snažila vědomě občas dostat a vnímat přírodu. Čerstvý lesní vzdoušek naplnil plíce a všechny starosti byly tu a tam.
Po 2 hodinách nerušeného rozjímání…
a 12 kilometrech chůze se vzbudila dcera. Vzpomněla si, že si (asi) ve vlaku nechala malého gumového hrocha. Následující kilometry byly tím pádem velmi výživné, neboť jsme nezastavitelným pláčem vyplašili i srnky. Pozitivní bylo, že nás přehlušila už jen těžba dřeva a zvuk motorových pil, která se rozléhala po celém lese.
Znáš tu scénu z Nezvratného osudu s kamionem plného dřeva, že jo? Tak přesně ta se mi vybavila, když nás míjel kamion 1 metr od nás. Ups…
Nakonec jsme se doplahočili skoro až domů. Nabití lesním dopaminem, za stálého vzpomínání na dcery hrošíka, který pokračoval sám na výlet až do Jihlavy. Jak se to říká? Zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně, že jsou silné…?